Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. (Ef 6,11)

Nejsme vojáky v běžném světském chápání. Ale jsme uprostřed boje, ať chceme nebo ne. Proti komu tedy bojujeme, když ne proti lidem? Božím nepřítelem je satan a jeho andělé. Ti mají bohužel k dispozici velmi silnou zbraň. Už na počátku světa v ráji se ďáblovi povedlo do lidských srdcí nasadit virus, kterému říkáme dědičný hřích. Od té doby je pro nás lákavější zlo než dobro. A od té doby je nepřítelem kromě ďábla a démonů také každý člověk sám sobě. Musíme bojovat sami se sebou. Bible to nazývá “tělo”. Nejedná se o biologické tělo, ale je tím označeno všechno, co nás táhne ke zlu, naše hříšná přírozenost.

Představte si nás lidi po našem pádu. Jsme zbídačení, v podstatě zatracení tvorové, kteří odmítli Boží plán a vyšli si vlastní cestou, která vede do záhuby. A Bůh ani přesto o nás nepřestal stát. Přichází za námi, posílá Vyslance - Ježíše, aby nás pozval stát se Jeho lidem. Člověk moc neumí pochopit, proč si Bůh vyvolil ty největší hříšníky, ale Boží láska je tak veliká, že je nad naše chápání. Tím, že si nás vyvolil, udělil nám Boží důstojnost. Pokud jeho výzvu přijmeme, už nejsme zatracení, ale vykoupení. Jsme královským vojskem.

Ježíš, náš Král, nás zve k tomu, abychom se zlem bojovali. Abychom bojovali za Něj. Vyvolil si nás k tomu, abychom byli Jeho rytíři. To je to, co znamená být křesťanem - být Ježíšovým rytířem. Přijmout za vlastní Jeho vůli a sloužit mu.

Pro tenhle boj nás Bůh vybavil. “Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. Stůjte tedy ‚opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje‘ a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte také ‚přilbu spasení‘ a ‚meč Ducha, jímž je slovo Boží‘.” (Ef 6,13-17)

Stejně jako v armádě, každý z nás přijal od Boha v církvi konkrétní úkol. Považuji za velmi důležité hledat, co je konkrétně mým úkolem, pokud to ještě nevím. Stejně jako v armádě například zdravotník nemůže jít do první linie, protože si chce hrát na hrdinu, ani my sami si nemůžeme určovat, co je v církvi naším úkolem podle toho, co je nám nejpříjemnější (i když Bůh často využívá právě to, pro co máme vlohy a v čem se cítíme dobře).

Když voják dostane nějaký úkol a potom ho nesplní, důsledky ponese celá armáda. Je potřeba si uvědomit, že i když se nám někdy naše úkoly zdají zbytečně malé, všední a nudné, nemůžeme si dovolit od nich jen tak utéct, protože v kontextu celého týmu jsou ty úkoly velmi důležité. Například pokud by v armádě chyběl kuchař, který loupe cibuli, nebo by se na to vykašlal, protože mu to pro něj nepřipadá důstojné, armáda by nejspíš umřela hlady a vyčerpáním. 

Nám se to bohužel stává dost často. Prohráváme svůj boj sami se sebou a často dáváme přednost tomu, co je nám pohodlnější. Jedná se v podstatě o zradu a dezerci z Královské armády. Je to velká ostuda a člověk pak musí bojovat s dalším pokušením - utéct pryč a už se nevrátit, abych nemusel čelit svojí hanbě. To je definitivní porážka a ztráta vojáka. V okamžiku, kdy se o tomhle rozhoduje, musí v sobě rytíř nalézt odvahu, porazit Strach. Potom se skutečně zahanbený vrací ke svému Králi se zničenou zbrojí a možná ztracenou zbraní, ale Král ho očekává s úsměvem a otevřenou náručí, protože jeho rytíř se vrací do služby. Obleče mu novou výstroj, dá novou zbraň a znovu očekává věrnost. 

Proto je tak nesmírně důležitá svátost smíření, kde se právě tohle děje.

Je třeba si také uvědomit, že naším Králem je Bůh a ne nějaká naše záliba, mínění našich přátel a známých, koníčky a vůbec všechno, čemu dávám přes den tolik času. Obnovujme každý den svou věrnost našemu jedinému Králi. Každý den se s ním setkávejme v modlitbě. Naučme se naslouchat Jeho vůli, abychom byli Jeho věrnými rytíři.