Vánoce pro nás většinou představují svátky radosti. Předáváním dárků vyjadřujeme především to, že sami jsme byli maximálně obdarováni Bohem, když nám seslal svého Syna, který nás zachránil. Chtěl bych se nyní na Vánoce podívat z trochu jiné stránky. Ne z historického hlediska, jak jsme možná zvyklí – připomínat si narození Ježíše, tedy to, co se tehdy stalo. Co znamenají Vánoce konkrétně pro nás dnes?

Kromě toho, že se narodil fyzicky před dvěma tisíci lety, což je pro naši víru to nejpodstatnější, chce se Ježíš narodit i dnes v srdci každého z nás. Najde naše srdce otevřené? Nebo nalezne všechny dveře zavřené tak jako v Betlémě? V Bibli se píše, že „pro ně nebylo místo.“ Je to přece Bůh, kdo má přijít do našeho srdce… Stačí se nad tím jen trochu hlouběji zamyslet, aby nám z toho běhal mráz po zádech. My věřící míváme občas problém s tím, že nám spousta vskutku nevšedních věcí zcela zevšední. Jaká škoda… Možná to je právě to, co zavírá dveře našich srdcí. Nedopusťme, aby se Ježíš znovu musel rodit ve chlévě. Přichystejme Mu místo.

Křesťan je jako potrubí sloužící k proudění Boží milosti do světa. Přiznejme si však, kolik z nás místo toho, aby milost předávalo dál, své potrubí dávno zašpuntovalo. Kolik dobra se neuskutečnilo kvůli naší lenosti, slabosti, vymlouvání. „To počká na jindy,“ „to udělá někdo jiný,“ „to se přece nehodí.“ Kolik dobra se neuskuteční jenom proto, že bychom si připadali hloupě před ostatními, kdybychom něco takového udělali. Mluvím teď z vlastní zkušenosti. A tak se snažme hledat všechny možné příležitosti, i ty nejmenší pro konání dobra. Nejvzácnější v Božích očích jsou maličkosti, které nikdo nevidí, nikdo neocení (srov. Mt 6,1-6). My občas máme touhu dělat věci, které jsou podle nás projevem svatosti, jako jsou například zázraky. Přitom svatost spočívá především ve věrnosti, právě v oněch maličkostech. „Pokrytci…“

Otevřme svá srdce dokořán, tak aby Boží milost mohla proudit i v těch „nejpitomějších“ maličkostech jako je například umytí nádobí, udržování pořádku, úsměv, povzbuzení, že to dnes druhému sluší (ne není to trapné!). Ať Ježíš až přijde, nalezne naše srdce dokořán…

Dovolím si ještě jednu vánoční úvahu, tentokrát snad trochu povzbudivější. Vztahuje se ke stejné věci – příjezdu svaté rodiny do Betléma. Představme si, jaké starosti museli mít oba rodiče, aby se tam dostali včas. Josef si musel dělat starosti s tím, aby to stihli dřív než Maria začne rodit a také, aby měla při porodu co největší pohodlí. Maria určitě pro Ježíše chtěla to nejlepší. Snad se jim povede získat nějaké slušné ubytování. My v životě občas zažíváme podobně závažné starosti. Pokud tohle nevyjde, bude to průser… Nevím, co bych dělal.

Maria s Josefem přijíždějí do Betléma. Oba se jistě spoléhají na Boha, že přece nějaké to slušné ubytování svému Synu zajistí. Představme si to: naprostá důvěra v Boha… A najednou: nikde není místo… Co jen budeme dělat?! Porod byl již velmi blízko… Průser..? Je tu ještě chlív. Ale takhle to přece být nemělo… Má se narodit Boží Syn!

Chci vás povzbudit v tom, že i když se někdy zdá, že věci absolutně nevyšly podle plánu a my jsme zdrcení, všechno může být součástí Božího plánu. V našich očích selhání, v Božích očích příležitost. V betlémském chlívku se Bůh chtěl ztotožnit s těmi nejubožejšími. V Jeho očích to nebyl průser, ale záměr. Nesuďme naše vlastní neúspěchy příliš rychle. Bůh je s námi v každé naší betlémské situaci!

 

„Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid.
Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“