Podobenství o džbánu

Mnozí asi znáte písničku, ve které se zpívá: ♪„Naplňuj mne Duchem svým, nechci být prázdný džbán, plň mě Ty Pane sám.“ ♫  Problém spočívá v tom, že my nikdy nejsme prázdným džbánem. Zkusili jste někdy nemyslet vůbec na nic? Je to dost obtížné. Myšlenky se nám hlavou valí jako lavina, jedna za druhou. A co se týká náplně našeho času… Je na každém, aby se nad tím zamyslel.

Chceme-li dát Duchu svatému místo, kam by mohl přicházet, je potřeba mu to místo udělat. Naše džbány jsou plné, mnohdy přetékají vším možným. Zábava, starosti atd. Zkusme Duchu dát ve svém srdci více místa a uvidíme změny J Naše srdce nemá neomezenou kapacitu a je jen na nás, čím ho plníme.

A na dně každého džbánu je něco více či méně nechutného. Někdy ty nejodpornější věci. Proto je potřeba svůj džbán pravidelně čistit. Všichni víme, že pokud se něco nečistí dlouho, je čím dál obtížnější tu špínu z toho dostat. Proto velmi doporučuji pravidelnou svátost smíření. Při té vyléváme svoje splašky do Džbánu, kterým je Ježíš. Když jsem byl malý, slova „vzal na sebe naše hříchy“ pro mě byla jen takovou frází. Nic konkrétního jsem si pod tím neuměl představit. Jednou mi došlo, že to vlastně znamená, že On vzal odpovědnost za naše zločiny na sebe, to znamená, že to je, jako by je spáchal On sám. Teď si představme, co děláme ve svém životě za špatnosti, a na svém místě si představme Ježíše, jak je dělá místo nás. Není to hrůza..? Trošku to přece jen člověka motivuje, aby už víc nehřešil.

Ten nejnevinnější ze všech lidí, nejčistší, nejsvatější, se kvůli nám stal před svým Otcem tím největším a nejnechutnějším hříšníkem, abychom my mohli před Ním stát čistí. Představte si to. Ohromný Džbán, největší ze všech, naplněný všemi hnusy, které kdy byly spáchány…

Na tomto místě je ale třeba zmínit, že v tomto stavu to neskončilo. Jádrem evangelia, křesťanské zvěsti je to, že Ježíš na kříži zlomil svou obětí moc hříchu.Stálo to neskutečně mnoho… Ale díky Jeho oběti, jako by všechny ty splašky zmizely, a On poté zazářil ještě větším světlem, je-li to vůbec možné. Jakmile zemřel, byl tento Džbán naplněn tou nejryzejší Boží slávou…

Proto se nebojme vylévat své Džbány znovu a znovu do toho Jeho. Vždyť hřích už byl přemožen, vítězství dobyto! Neznamená to, že teď už Ježíši nevadí, když hřešíme. Stále to působí škodu. Ale Bůh je nadčasový. To znamená, že Ježíš stále bere na sebe naše hříchy a vezme na sebe všechny hříchy i v budoucnosti, ale zároveň nad nimi svou láskou v minulosti už zvítězil. Znovu říkám: nevyplývá z toho, že máme volnost hřešit, protože hříchem poškozujeme hlavně sebe, ale znamená to povzbuzení nebát se vylévat svůj odpad na Ježíše. Nic lepšího udělat nemůžeme. On to tak zařídil. Protože chce, abychom byli čistí. A sami se svého hříchu nezbavíme.

Po dobře vykonané svátosti smíření jsme opravdu džbány ode dna až po okraj naplněnými Duchem svatým. V takovou chvíli máme k Bohu nejblíže. Ale pak je na nás, abychom stále udržovali ve svém džbánu místo pro Božího Ducha. Čím více místa Mu dáme, tím více dobra v našem okolí budeme moci vykonat.

Často nás potkávají těžké zkoušky. Ale pamatujme, že Bůh dopouští jen to, co ještě zvládneme. Vždyť on je ten, kdo náš džbán vytvářel. On nejlíp ví, co ještě vydržíme a co už ne. „Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.“ (1K 10,13)

Podobenství o Ježíšově křesle.

Druhé podobenství, které mě na toto téma napadlo, je, že naše srdce je něco jako náš domek. Vždycky když má přijít Ježíš na návštěvu, hrozně se na Něj těšíme, protože s Ním jsou ty nejúžasnější chvíle. A Ježíš si v našem obýváku vždy sedá do svého oblíbeného křesla. Proto je vždycky potřeba ho udržovat připravené pro Ježíše.

Jednou jsem si uvědomil při mši, při úkonu kajícnosti, že má vlastně zase Ježíš přijít na návštěvu. Pozval jsem ho dál, ale v obýváku jsem s hrůzou zjistil, že Jeho oblíbené křeslo je zaneřáděné nepořádkem. Odhazoval jsem tam různé věci, když zrovna nebyl čas je uklidit, a některé byly takové, že jsem se za ně pěkně styděl. A na Jeho křesle… Bylo mi trapně. On se na to díval… „Ježíši, promiň… Je mi to moc líto…“ „Tak pojď. Společně to uklidíme,“ usmál se Ježíš. Vzal tu hromadu a odnesl ji do popelnice za domem.

Ježíši, chci tvoje křeslo udržovat vždycky čisté a připravené pro Tebe, aby sis měl kam sednout, když mě v mém srdci navštívíš…