Chci s vámi sdílet svou zkušenost z Celostátního setkání animátorů v Třešti 2014.

Narodil jsem se jako introvert. Často jsem si jako malý hrál rád sám. Vymyslel jsem vlastní svět a v něm jsem žil. Když jsem byl starší, hrát jsem si přestal, ale zůstalo mi to, že jsem stále žil ve svém světě, přestože už to nebyl ten fantastický. Díval jsem se na svět svým vlastním pohledem. A když jsem byl s cizími lidmi, vždy jsem se cítil stísněně, měl jsem v sobě určitou bariéru. Ta se sice během života trošku odbourala, ale nijak zásadně. Když jsem byl na gymnáziu, poprvé jsem měl kamarády, se kterými jsem rád trávil čas. To mě trošku otevřelo vnějšímu světu.

Dalším velkým krokem k lidem kolem bylo to, když jsem z jistých důvodů nastoupil do týmu Arcidiecézního centra života mládeže Nazaret v Praze Kunraticích. Tam jsem začal dělat své první krůčky k otevřenosti. V Nazaretě mi Bůh vzal strach z toho, že bych měl mluvit před ostatními, před cizími lidmi. Možná to bylo tím, že jsem tam měl mluvit o svých zkušenostech s Bohem a těch jsem byl opravdu plný. Přetékal jsem touhou říct o Bohu ostatním. Všímal jsem si, že ostatní mnohdy nemají s Bohem tak hezký vztah jako já. Vím, že to může znít pyšně a přiznám se, že s pýchou jsem měl a ještě mám určité potíže. Ale říkám to proto, že ta touha, aby to ostatní mohli poznat taky, jaké to je s Bohem, byla mnohem větší než pýcha. A já jsem se rozmluvil. Už jsem se nebál svědčit o Bohu, což vyvrcholilo mým svědectvím na Celostátním setkání mládeže ve Žďáru 2012, kdy jsem mluvil před pěti tisíci lidmi.

Ano, nebál jsem se mluvit k davu. Ale pořád v mém životě chyběl blízký kontakt s konkrétním člověkem. Když jsem se setkal s cizí tváří a okolnostmi byl donucen s ní chvíli strávit, pořád jsem v sobě cítil rozpaky. Možná jsem se bál, že když bych na lidi mluvil, setkal bych se s negativní reakcí. Ani nevím, čeho jsem se vlastně bál.

Dalším zlomovým okamžikem byl jeden předmět ve škole. Studuji sociální práci a jeden z výběrových předmětů se jmenoval Vedení dialogu – základní dovednosti. Tou dobou už jsem věděl, že bych s tou svou uzavřeností rád něco dělal. Cítil jsem, že to není správně. Proto mě zaujal název toho předmětu a vybral jsem si ho. A rozhodně toho nelituji. Detaily výuky nejsou důležité. Důležité bylo to, že jsme si na začátku semestru měli zvolit cíl, kterého chceme během toho semestru dosáhnout. Mým cílem bylo začít rozhovor sám od sebe. Skutečně jsem se o to snažil. A zjištění, ke kterému jsem na konci semestru dospěl, bylo úžasné. Došlo mi, že jsem se během svého dosavadního života vlastně nikdy pořádně nezajímal o to, jak se mají lidé kolem mě. Co je zajímá, co jim dělá radost, co je trápí. Během onoho semestru jsem zjistil, jak je úžasné, když mi o sobě vypráví druhý člověk. Najednou jsem objevil, že není jen můj vlastní svět, ale že každý člověk tvoří jeden velký svět, který můžu objevit. Bylo to opravdu úžasné zjištění.

A tak jsem se rozhodl, že se začnu zajímat o lidi kolem sebe. Že objevím všechny ty světy. Najednou se ty bariéry uvnitř mě začaly hroutit, když jsem lidem pokládal otázky: Jak se máš? Co děláš? Co plánuješ? Jak sis užil víkend? Zatím jsem se nesetkal s negativní reakcí na takový zájem.

Tím se dostávám k CSA v Třešti. Měl jsem za cíl právě i tam dále rozvíjet své komunikační schopnosti. A musím říct, že v takovém prostředí, jaké vládlo tam, to byla jedna radost. Ano, pořád je pro mě pohodlnější být zticha, ale vždy, když jsem se odvážil promluvit, představit se a položit pár jednoduchých otázek, vždycky mi bylo odpovědí nadšení a opětovaný zájem o mě. To mě natolik povzbudilo, že v budoucnu se zájmu o druhé chci věnovat s ještě větší ochotou. Zvláště u těch nejbližších, o které jsem se nikdy pořádně nezajímal a vlastně o nich vím tak strašně málo. Chci začít ve vlastní rodině.

Mottem setkání bylo: „Nikdo není ostrov.“ Já jsem si uvědomil, že do té doby jsem vlastně celou dobu byl takovým osamělým ostrovem. A že teprve teď začínám budovat mosty k ostatním.

Na závěr setkání jsem se rozhodl o svou zkušenost podělit s ostatními, a tak jsem vystoupil na pódium, když jsem dostal příležitost. Ze zkušenosti totiž vím, jak hodně takové svědectví může obohatit druhé. Proto jsem neváhal.

Ve svém svědectví jsem zmínil, že bych motto setkání rád poupravil. Ne že „nikdo není ostrov,“ ale „nikdo BY NEMĚL BÝT ostrov.“ Při závěrečné mši svaté mě pan biskup Posád opravil a zdůraznil, že opravdu „NIKDO není ostrov.“ Ani ten, kdo si to o sobě myslí. Chtěl bych podotknout, že s otcem biskupem souhlasím a že naše slova se vzájemně nevylučují. Měli jsme na mysli totéž. Já totiž patřím mezi lidi, kteří si to o sobě mysleli. Otec biskup zdůraznil to, že posláním člověka skutečně není být ostrovem a že ať chce nebo ne, žije ve vztazích. Chtěl bych jen dodat, že takový člověk, přestože není ostrovem, si jako osamělý ostrov připadá, to říkám ze zkušenosti. Ano, skutečně „NIKDO není ostrov!“ Jen jsou někteří, kteří si to ještě neuvědomili.

Chci, aby toto svědectví bylo povzbuzením zvlášť pro introverty. Nejste odsouzeni k tomu, aby vám s cizími lidmi bylo úzko. Mějte druhé rádi tím, že o ně projevíte zájem. A objevíte poklady. Vězte, že není člověk, který by nestál o váš zájem. Jsou jen lidé, kteří v minulosti byli zranění jinými, a někteří tak hluboce, že třeba budou na váš zájem reagovat hrubě. Nemějte jim to za zlé. Modlete se za ně. Ale hlavně se jejich reakcí nenechte odradit. Protože jsou ve vašem okolí další lidé, kteří na vaše oslovení a zájem čekají… Nepromarněte tuhle příležitost :)